Song týdne: Running Up That Hill - Kate Bush; Váha: Taková nijaká; Práce do školy: 15% (vše na přílepkách); Počet e-mailů vyměněných s Jamesem za poslední měsíc: 45 (To není zdravý!!!) Teplota v bytě: okolo 15C; Teplota venku: okolo 12C (A bude hůř...)
22:00 Psaní deníku jako forma prokrastinace před nutným úklidem.
22:02 Sumarizace událostí od posledního příspěvku: Děkuji za optání nestojí to za nic. Deprese se nemá k ústupu - kontakt s lidmi eliminuji na minimum. Zejména pak eliminiji počet slov v odpovědích. Odpovědi neutralizuji, aby nebylo poznat že neposlouchám. Odpovědi se snažím zpívat, aby nebylo poznat, že mě to nezajímá. Jediná vyjímka je James - tam dávám volný průchod svému sarkazmu...
Jenže James patří do kategorie v podstatě virtuálních přátel. Lidí, které se snažím masochisticky setřást, kopat tak dlouho, až přestanou reagovat... jen abych se pak mohla zase vrátit abych je pak ještě masochističtěji mohla prosit za odpuštění. Jsem idiot.
Momentálně jsem v procesu detailního vykreslování mojí zvrácenosti.
"Máš smůlu, nevěřím ti ani slovo."
"Táhni!"
Nedělá mi to nejmenší problém, jsem zvyklá trousit hrozný věci. Jsem tak zvyklá, že už pomalu ani nevim, komu to říkám. Zrovna před cvílí jsem se málem vysmála svojí kamarádce, která mi oznámila že je hrozně zamilovaná, že se chystá hostit potencionální tchyni... už už jsem odpálila "Neboj se, to přejde. Jako každá jiná choroba!" Včas jsem si uvědomila nevhodnost reakce (měla kliku, holka moje) a odpověď upravila na "To je super."
Být anti-romantická je jedna věc, být vysazená na jakýkoli projev citu je věc druhá.
"Přijeď na Paris Photo..."
"Děkuji, emocionální kastraci už mám za sebou. Zákrok se podařil a není třeba jej opakovat."
Žádné komentáře:
Okomentovat