Týdeník 003

Sobota, 28. září 2013

15:00 Zase sjížním Medusu a řežu ji Viva la Vida.... Tak mi napadlo jak některé písničky jaksi nefungují bez svých klipů. Nebo fungují, ale když vidíte klip dojde vám, že před tím vlastně  kulhali a od té chvíle pokaždé když se ozve z rozhlasu, v samoobsluze pokaždé už máte před očima obraz...

1. Whiter Shade Of Pale - Annie Lennox
2. Bachelorette - Bjork
3. High Hopes - Pink Floyd
4. I Like to Listen to Beethoven - Eurythmics
5. Rolling in the Deep -Adele
6. Plán - Kryštof 
7. Nebe - Anna K
8. I cried for you - Katie Melua
9. I'm Going Slightly Mad - Queen
10. Why Does My Heart Feel So Bad? - Moby

Úterý, 24. září 2013

Váha: normální; Kafe: 1 tuplak (zatím); Počet minut strávených zíráním na sadu spodního prádla od Lise Charmel na eBay: nekonečně mnogo (obsese); Počet kontrol bankovního účtu: 1; Počet myšlenek na vhodnost investice do prádla: blíže nespecifikovalné číslo; Počet zakoupených sad prádla: 0; Práce do školy: 2% (přemýšlela jsem o tom)

22:58 V neděli mám rande. A ano, ještě stále bydlím se svým ex. Nic tím nesleduju, jen razím teorii o tom, že člověk má udržovat jakousi randící rutinu. Třeba proto, aby ta rande, která mají ÚČEL (mrk mrk), nepřipadala člověku tak hrozně složitá. Takže proto. Randím, abych si zase zvykla. Randím, abych si alespoň občas oholila nohy a měla důvod se učesat. Kvůli sobě bych se na to...

23:03 Ve skutečnosti je to jen záminka si koupit to prádlo!

Týdeník 002

Neděle, 22. září 2013

Váha: odhadem 150Kg; Tupláky kafe: 1; Počet předmětů, které musím dokončit do května: 3; Vypracováno: 0%

03:10 Chtělo se mi to zabalit. Chtělo se mi sklapnout kufry a najít si něco, k čemu se hodím. Měla jsem připravenou řeč o tom, že jsem to pochopila, že ze mě nikdy nebude akademicky vzdělaná umělkyně, že je to vlastně proti mojí přirozenosti a přesvědčení a že to trápení tedy ukončíme.

Mike byl jiného názoru. Zarytě mne a snad i sám sebe přesvědčoval o mých kvalitách o jeho odhodlání mi pomoci překonat můj problém. "Byla by to strašná škoda! Nemůžeš odejít! Nemůžeš odejít protože přece víš jak moc John miluje tvoji práci!!!" Vytřeštila jsem na něj oči pátrala po tom, jestli ví, co říká...

23:12 V prváku jsme měly jet na školní výlet. Jen do Newcastlu - oběhnout pár výstav. Na nádraží jsme se sešli sami dva. Nikdo jiný nebyl v pondělí ráno dost střízlivý. V poledne byl čas na oběd. Šli jsme spolu a dali si víno. Tedy první lahev toho dne. Následovaly další,čím dál zastrčenější galerie a po nich večeře s další lahví a po ní ta lahev ve vlaku... Poslední hřebíček do rakve v níž hluboce spala moje soudnost. Pamatuju si svůj uplakaný pohled do země a jeho ruce na mých ramenou a hluboký hlas opakující pořád dokola "Proboha! Prober se! Jsi z nich všech nejlepší!"

O šedesát minut později mi dýchal na krk v rytmu pohybů, které ustaly příliš brzy na to, aby mohly stát za to všecko co způsobyly....

Čtvrtek, 19. září 2013

11: 37 Jsem na odchodu do školy abych vyřešila svoje hodnocení. Patrně odvolání nebude. Řeknou něco ve smyslu že to je život a já konečně pochopím, proč si lidé berou do školy flinty a proč je někdy i použijí.

23:14 Všechno je fajn... Opakuju ročník, což je ta lepší verze od "dělám dva ročníky najednou".

Středa, 18. září 2013

Váha: furt stejná; Počet nových laků na nehty: 3 (hurá); Počet vrásek: 3 (je to náhoda?); Počet tupláků kávy: 1; Počet školních ůloh, které měly být již dávno odevzdány: 2; Vypracováno: 0%

11:08 Je mi 25, včera jsem našla první vrásky. Pomůžou na to krémy? Pochybuju. Mám pocit, že jsem něco prošvihla, myslím tím věci, které má člověk stihnout před prvními vráskami. 

11:14 Vrchol dnešního dne bude stejk k obědu... potom už nic zásadně příjemného nehrozí.

21:50 Tak mi přišli výsledky ze školy. Ještě že jsem si stihla užít ten stejk... Nemám slov, teda alespoň těch slušných. Nevím, co profesory vede k tomuto jednani.

22: 36 Musela jsem to zavolat kamarádce. Taky to nechápe. Nechápu 13% výsledku u práce, která sestávala z učitelské praxe na jiné škole. Nechápu 2% u práce, kterou jsem "neovzdala" i když jsem ji samozřejmě odevzdala s těmi ostatními. Nechápu, jak můžu dostat nedostatečně z práce, kterou jsem měla již před odevzdáním ohodnocenou na 45% (stačí 40)....

22:46 Fail z předmětu, který jsem neovzdala, chápu. Nejsem idiot!

Týdeník 001

Čtvrtek, 12. září 2013

Váha: furt stejná; Počet tupláků kávy: zatím dva; Počet školních ůloh, které měly být již dávno odevzdány: 2; Vypracováno: 0%

01:20 Je zajímavý, že když si člověk vrzne, tak je mu hned líp. Né že by to mojemu životu dávalo nějakou novou perspektivu, ale ta neperspektivnost mi zdaleka neužírá tak, jako včera...

21:54 Dneska maraton Návštěvníků... na deník není čas.

Středa 11. září 2013

Váha: dávno jsem tu věc vyhodila z okna, ale odhadem 95Kg; Počet šálků kávy: tři tupláky; Počet školních ůloh, které měly být již dávno odevzdány: 2; Vypracováno: 0%

02:00 Pro většinu lidí je deník cosi pozitivního. V mém případě je jeho existentence náznakem mizérie, rozkladu osobnosti, ztráty iluzí i snů, který bych za normálních okolností proměnila ve skutečnost pouhým lusknutím prstů... Bohužel si místo toho píšu deník o tom, co všecko je špatně, co všecko neumím, a k čemu všemu se nehodím navzdory tomu, že bych chtěla... asi už ani nechtěla. To je ten problém. Nechci vůbec nic. Na svoje sny si vlasntě vzpomínám jen matně. Někde jsem je zapomněla. Kdesi v propadlišti dějin a stresu a pocitů naprosté bezmocnosti.

Zde je seznam věcí, které jsem za svůj život dokázala:

1988 - Narodila jsem se (prý téměř bez pomoci lékaře, ten přišel pozdě a moje matka byla nařčena z toho, že rodí jako cikánka...)
2010 - Zázrakem jsem ukončila středoškolské vzdělání, přijali mě na univerzitu ve Velké Británii.

Zde je seznam věcí, které jsem nedokázala:

1997 - Umřít
2006 - Umřít
2013 - Umřít

02:33 Ta poslední historka je poměrně veselá. Všecky peníze za stipendium, z brigády a od rodiny jsem letos investovala do třítýdeního výletu vlakem po Evropě. Do Nice jsem přijela ráno a od nádraží jsem to vzala přímo na pláž. Natáhla jsem plavky a jala se vlézt do té osvěžující modré luxusnosti... Nevěděla jsem pouhé dva detaily: 1. ráno bývá odliv; 2. oblázková pláž se do moře prudce svažovala. Že je zle jsem pochopila záhy... nicméně jsem si raní koupel nehodlala na příštích dvacet minut znepříjemňovat. Pohupovala jsem se na vlnách, bylo to fajn. Když jsem se rozhodla přiblížit k břehu, byla to makačka, ale šlo to. Vlny se lámaly o břeh a já nedosáhla nohama na dno, navíc mě proud vracel zpátky do vody, místo toho, aby mě vyplivnul jako velrybu... Po chvíli snažení jsem to vzdala. Lehla jsem si na vodu a čekala až to přijde, vodu, kterou jsem si nalokala jsem se ani neobtěžovla pokusit vykašlávat. Myslela jsem na to, že mám zavazadla v úschovně na pláži, že je najdou, s nimi můj telefon a dají vědět mojí mámě. To byla ta lepší varianta, než abych jen zmizela. Taky jsem myslela na to, že s trochou šikovného marketingu by se mohly moje fotky dobře prodat.... Už, už jsem usínala.

V ten moment mě silná paže plavčíkova vytáhla na břeh, já vychrchlala vodu a prvně si vzpomněla na svoje Crocsi, které mi uplavlavaly. Ty zachránila prsatá plavčice... Sedla jsem si na pláži a říkala si jaká je to škoda, jak spokojeně bych tam byla zůstala.

04:05 Patrně je čas jít spát... a nebo jít vyndat prádlo z pračky.

04:32 Prádlo je pověšené - jdu spát

05:08 Ale už!!!!

05:09 Tohle jsem provozovala naposledy v šestnácti. Tehdy jsem ovšem byla intelektuálně na výši, máloco bylo dostatečně "hodnotné" abych tomu věnovala svoji pozornost. Dnes mi připadá všecko příliš komplikované, příliš překombinované, příliš akademické... Nakonec končím u článků o Ivetě Bartošové, protože u těch je jasné o co jde. Pár týpků si mastí kapsu na ženský, která svůj život proměnila, s jejich pomocí nepochybně, v naprostou katastrofu. Nepociťuji u toho ani uspokojení ani lítost. Vlasně jen čekuju, jestli tam ještě je. Někdy nevím, jestli to není jen fiktivní, holografická postava...

05:15 Tehdy jsem zůstávala dlouho vzhůru a psala do deníku proto, že jsem doufala že na to konečně přijdu. Že konečně přijdu na to, co je špatně... Přišla jsem na to a věřila, že už NIKDY nebudu psát deník... Je čtvrt na šest ráno. Sedím ve svém bytě, sama. Archie je v práci... Nevím co je špatně. Vlasně mě to ani nezajímá.
Často si představuju tu prezentaci, kterou budeme muset sestavit během prvního týdne školy o tom, kam v tomto roce směřujeme... Nemám zdání. Vidím se hovořit o svém projektu, o své cestě a na konci, během analýzi toho, proč to dělám říct:  "Už nedělám... Už nepříjdu."

05:23 Většinu svého života jsem chtěla navrhovat šaty. Z různých důvodů jsem si to rozmyslela. Ponejvíce pro nedostatek talentu. Je mi úplně stejně jako tehdy. Tehdy mě skoro nikdo nezdržoval teď je dost lidí, kteří mému manželství s fotoaparátem věří.

05:30 Mám strach. Mám gigantický strach z toho, že to nedám. Selhat v osmnácti je mnohem snažší, než v 25... a co teprve někdy později. Mám strach z vlastního nezájmu. Já nejsem fotograf, já jsem někdo kdo prostě chodí a cvaká - takových je zpousta, zejména pak v Japonsku. Focení je vedlejší efekt mojí děravé hlavy. Pokud mi někdo sebere foťák, nebudu proto vraždit sebe ani druhé. Prostě už nebudu cvakat....

Otázka je:  Mám depresi proto, že jsem ztratila interest v něčem, co jsem doufala, že už mi zůstane? A nebo jsem momentálně ztratila interest v něčem, co už mi stejně zůstane, protože mám depresi?