Váha: dávno jsem tu věc vyhodila z okna, ale odhadem 95Kg; Počet šálků kávy: tři tupláky; Počet školních ůloh, které měly být již dávno odevzdány: 2; Vypracováno: 0%
02:00 Pro většinu lidí je deník cosi pozitivního. V mém případě je jeho existentence náznakem mizérie, rozkladu osobnosti, ztráty iluzí i snů, který bych za normálních okolností proměnila ve skutečnost pouhým lusknutím prstů... Bohužel si místo toho píšu deník o tom, co všecko je špatně, co všecko neumím, a k čemu všemu se nehodím navzdory tomu, že bych chtěla... asi už ani nechtěla. To je ten problém. Nechci vůbec nic. Na svoje sny si vlasntě vzpomínám jen matně. Někde jsem je zapomněla. Kdesi v propadlišti dějin a stresu a pocitů naprosté bezmocnosti.
Zde je seznam věcí, které jsem za svůj život dokázala:
1988 - Narodila jsem se (prý téměř bez pomoci lékaře, ten přišel pozdě a moje matka byla nařčena z toho, že rodí jako cikánka...)
2010 - Zázrakem jsem ukončila středoškolské vzdělání, přijali mě na univerzitu ve Velké Británii.
Zde je seznam věcí, které jsem nedokázala:
1997 - Umřít
2006 - Umřít
2013 - Umřít
02:33 Ta poslední historka je poměrně veselá. Všecky peníze za stipendium, z brigády a od rodiny jsem letos investovala do třítýdeního výletu vlakem po Evropě. Do Nice jsem přijela ráno a od nádraží jsem to vzala přímo na pláž. Natáhla jsem plavky a jala se vlézt do té osvěžující modré luxusnosti... Nevěděla jsem pouhé dva detaily: 1. ráno bývá odliv; 2. oblázková pláž se do moře prudce svažovala. Že je zle jsem pochopila záhy... nicméně jsem si raní koupel nehodlala na příštích dvacet minut znepříjemňovat. Pohupovala jsem se na vlnách, bylo to fajn. Když jsem se rozhodla přiblížit k břehu, byla to makačka, ale šlo to. Vlny se lámaly o břeh a já nedosáhla nohama na dno, navíc mě proud vracel zpátky do vody, místo toho, aby mě vyplivnul jako velrybu... Po chvíli snažení jsem to vzdala. Lehla jsem si na vodu a čekala až to přijde, vodu, kterou jsem si nalokala jsem se ani neobtěžovla pokusit vykašlávat. Myslela jsem na to, že mám zavazadla v úschovně na pláži, že je najdou, s nimi můj telefon a dají vědět mojí mámě. To byla ta lepší varianta, než abych jen zmizela. Taky jsem myslela na to, že s trochou šikovného marketingu by se mohly moje fotky dobře prodat.... Už, už jsem usínala.
V ten moment mě silná paže plavčíkova vytáhla na břeh, já vychrchlala vodu a prvně si vzpomněla na svoje Crocsi, které mi uplavlavaly. Ty zachránila prsatá plavčice... Sedla jsem si na pláži a říkala si jaká je to škoda, jak spokojeně bych tam byla zůstala.
04:05 Patrně je čas jít spát... a nebo jít vyndat prádlo z pračky.
04:32 Prádlo je pověšené - jdu spát
05:08 Ale už!!!!
05:09 Tohle jsem provozovala naposledy v šestnácti. Tehdy jsem ovšem byla intelektuálně na výši, máloco bylo dostatečně "hodnotné" abych tomu věnovala svoji pozornost. Dnes mi připadá všecko příliš komplikované, příliš překombinované, příliš akademické... Nakonec končím u článků o Ivetě Bartošové, protože u těch je jasné o co jde. Pár týpků si mastí kapsu na ženský, která svůj život proměnila, s jejich pomocí nepochybně, v naprostou katastrofu. Nepociťuji u toho ani uspokojení ani lítost. Vlasně jen čekuju, jestli tam ještě je. Někdy nevím, jestli to není jen fiktivní, holografická postava...
05:15 Tehdy jsem zůstávala dlouho vzhůru a psala do deníku proto, že jsem doufala že na to konečně přijdu. Že konečně přijdu na to, co je špatně... Přišla jsem na to a věřila, že už NIKDY nebudu psát deník... Je čtvrt na šest ráno. Sedím ve svém bytě, sama. Archie je v práci... Nevím co je špatně. Vlasně mě to ani nezajímá.
Často si představuju tu prezentaci, kterou budeme muset sestavit během prvního týdne školy o tom, kam v tomto roce směřujeme... Nemám zdání. Vidím se hovořit o svém projektu, o své cestě a na konci, během analýzi toho, proč to dělám říct: "Už nedělám... Už nepříjdu."
05:23 Většinu svého života jsem chtěla navrhovat šaty. Z různých důvodů jsem si to rozmyslela. Ponejvíce pro nedostatek talentu. Je mi úplně stejně jako tehdy. Tehdy mě skoro nikdo nezdržoval teď je dost lidí, kteří mému manželství s fotoaparátem věří.
05:30 Mám strach. Mám gigantický strach z toho, že to nedám. Selhat v osmnácti je mnohem snažší, než v 25... a co teprve někdy později. Mám strach z vlastního nezájmu. Já nejsem fotograf, já jsem někdo kdo prostě chodí a cvaká - takových je zpousta, zejména pak v Japonsku. Focení je vedlejší efekt mojí děravé hlavy. Pokud mi někdo sebere foťák, nebudu proto vraždit sebe ani druhé. Prostě už nebudu cvakat....
Otázka je: Mám depresi proto, že jsem ztratila interest v něčem, co jsem doufala, že už mi zůstane? A nebo jsem momentálně ztratila interest v něčem, co už mi stejně zůstane, protože mám depresi?
Žádné komentáře:
Okomentovat